Kristina Kloubková: Jasmína je krásná jako květ

Tanečnice a moderátorka zpráv na tv nova se stala matkou až pár let po třicítce. O to je teď ale šťastnější.

text: Šárka Schmidtová

 

 

Co vaše biologické hodiny? Ve třiceti jste byla stále bezdětná, nezačínaly už trochu tikat?  

Mně už několik let mohutně tloukly, ale bohužel je jaksi nikdo neslyšel. :-) Přestože jsem byla i vdaná, tak jsem vlastně nikdy neměla toho správného tatínka. Po pravdě jsem se dostala do stavu, kdy jsem si říkala, že si dítě snad ‚někde pořídím‘... Ale pak jsem si řekla, že dítě není hračka, že to nezáleží jen na mně a že by se mělo narodit do úplné rodiny a z lásky. Tak jsem vlastně rezignovala... A pak se zjevil Karel. Jenže žil v USA, tak jsme spolu žili rok přes internet. Když se vrátil do Čech, už za tři měsíce jsem jančila radostí, že jsem těhotná. :-) Najednou to vzalo tak rychlý spád, že jsem nestihla ani přemýšlet. Zkrátka se mi zase potvrdilo, že vše je tak, jak má být.    

 

Byla jste ten typ, co nakukuje do kočárků?  

Do kočárků jsem koukala pořád a všem, ale s malými dětmi jsem vůbec neuměla komunikovat. Například, když mi někdo půjčil malé miminko, museli mi ho zabalit do obří deky, na chvilku jsem si ho pochovala a okamžitě zase vrátila. Vůbec jsem netušila, jak mám s malými dětmi mluvit, co jim mám říkat, jak se k nim chovat, tak jsem jim četla všechno, co jsem potkala, v restauraci jídelní lístek nebo třeba na potravinách jejich složení... No, veliká legrace. Teď se tomu směju a obdivuju, že mi někdo vůbec půjčil dítě do ruky.  

 

Mít dítě v pětatřiceti je dnes sice běžné, ale těhotenství dá docela zabrat. Zvládala jste ho v pohodě?  

Někdy si říkám, že jsem měla mít dítě už dávno a mnohem mladší. Jako starší maminka jsem víc bojácná a přecitlivělá, po narození Jasmínky to byl děs, hlavně pro mé okolí a rodinu. Pořád jsem se bála, jestli jsem jí něco neudělala, jestli je v pořádku, jestli jí není zima... Jinak těhotenství jsem měla nádherné a vzpomínám na ně jako na jedno z nejhezčích období v mém životě, i když jsem od šestého měsíce musela více méně ležet a byla jsem děsivě tlustá; od šestého měsíce se mě všichni ptali, kdy budu rodit. Tak jsem jim říkala, že mé dítě má v břiše vlastní wellness centrum! Měla jsem pocit, že jsem nejkrásnější a nejdůležitější člověk na světě.    

 

Jak jste prožívala první okamžiky se svojí dcerou?  

Hodně kamarádek mi říkalo, že lásku k dítěti hledaly nebo že si na miminko musely zvyknout, ale já jsem to tak neměla. Možná je to proto, že jsem ve finále měla docela dramatický porod. Po 24 hodinách se zjistilo, že Jasmínka je omotaná pupeční šňůrou a dusí se, tak jsem musela na císařský řez. Byla jsem z toho zoufalá, moc jsem se o ni bála. Když se narodila, bylo mi tak špatně, že jsem ji ani neviděla...    

Došlo k tomu až několik hodin po porodu a v první chvíli jsem si říkala, že je krásná! A hlavně zdravá. Jen si vzpomínám, že se mi líbila jen v čepičce, tak jsem ji bez ní nefotila. První pocity byly spíš strašně zodpovědné a šestinedělí mám tak nějak v mlze. Myslím, že nejlepší rada, kterou jsem v té době dostala, bylo, když spí dítě, tak spi taky. To jsem dodržovala. Přesto jsem se budila zmatená, nevěděla jsem, co se děje, kde je malá, jestli jsem kojila... Teď abych nevyděsila všechny maminky, ne každá to tak má! Moje kamarádky rodily třeba jen pár hodin a šestinedělí zvládaly úplně v pohodě. Takže žádné strachy a věřte, že to stojí za to!    

 

Jak si užíváte svoji novou roli matky?  

Jsem naprosto šťastná, jen nevím, kdo koho více oblažuje a vychovává. Někdy mám pocit, že přítomnost mé dcery je pro mě dar. Nejtěžší je pro mě ta zodpovědnost a hlavně rozhodování třeba o tom, jaké očkování jí máme dát... Je to zvláštní, rozhodovat o osudu jiného člověka. Ale také to k mateřství patří a jsem fakt nesmírně vděčná, že ji máme. Teď budou Jasmínce dva roky a je s ní obrovská legrace. Sice nechce moc mluvit, takže je přebornicí v pantomimě, ale už dokáže vymyslet legraci, komunikuje, hrajeme si na babu, modelujeme z modelíny a spousty dalších věcí, úplně se vracím do dětství a jen mě vždycky mrzí, že ji ta která činnost nebaví déle. Já bych si třeba malovala dvě hodiny a ne jen patnáct minut.    

 

Proč zrovna jméno Jasmína? Nevadilo vám, že máte v okolí Jasmínku Adamcovou?  

Víte, že jsem o tom ani takhle nepřemýšlela? Jasmínka si o jméno řekla vlastně už před čtrnácti lety. Tehdy se mi zdál sen, že jsem porodila holčičku a dala jí jméno Jasmínka. Když se mne ptali proč, odpověděla jsem: „Protože je krásná jako kvítek!“ Takže diskuse na téma dívčího jména neprobíhaly, i když mojí mamince bylo líto, že nechci Kristinu, protože já jsem, myslím, už pátá v řadě. Ale byla jsem neoblomná. Se jménem pro kluka to bylo těžší, opět se tak trošku bojovalo, protože Karel je taky několikátý v rodě. Jenže já věřím tomu, že když děti dostávají jména po rodičích, tak si po nich přebírají i karmu, všechny problémy a nevyřešené věci. Kdybychom měli syna, jmenoval by se Barnabáš.    

 

 

Kategorie: